Otec TechCrunche: jak udělat z blogu miliardový byznys

Arrington založil TechCrunch v roce 2005 a celé to vlastně byla tak trochu náhoda. Po čtyřech nevydařených pokusech s podnikáním si jednoho dne udělal menší analýzu startupů v Sillicon Valley. Protože mu to přišlo jako dobrý nápad, začal jednotlivé poznatky publikovat na webu. Lidé se chytili a začali je číst, počty návštěvníků rostly, více a více čtenářů sledovalo RSS feed. Pomalu přibývali zaměstnanci, kterých má TechCrunch v současnosti pětadvacet. Z blogu psaného jako koníček se stal byznys s ročním příjmem úctyhodných 10 milionů dolarů. Byznys, o němž mnozí spekulují, že je jen otázkou času, než za něj některá velká mediální korporace nabídne částku převyšující 100 milionů dolarů. Tedy skoro dvě miliardy korun.

První mezi prvními

„Když jsme první, máme bod. Když je první někdo jiný, počítám mínus bod. Chci být v plusu, hodnotím podle toho svoji výkonnost,“ říká Arrington pro Inc.com. Vždy chce být tím prvním, kdo přinese zprávu, upozorní na významnou dohodu, zjistí nové detaily. Nic se ale nesmí přehánět. „Pokud mne společnost požádá, abych vydání zprávy o týden odložil, obvykle to udělám. V případě, že se okolo nemotá spousta dalších novinářů. Buduje to vzájemnou důvěru. A když vám lidé nevěří, nic vám neřeknou,“ dodává.

Poznávací značkou a velkým přínosem TechCrunche a celého týmu je, že podnikatele, o nichž píší, skutečně obdivují. To jim z pohledu lidí z byznysu dodává nemalou atraktivitu. „Potkávám vítěze a potkávám i poražené. Většina z nich jsou lidé, kteří by mohli snadno získat dobře placenou práci třeba jako účetní nebo právník. Místo toho riskují skoro všechno přes téměř jistý neúspěch,“ říká Arrington. A s ohledem na své vlastní začátky dobře ví, o čem mluví.

Své kontakty mám rád

„V technologické oblasti je jen málo lidí, které osobně neznám. Zhruba půlku dne trávím mluvením s lidmi, po telefonu nebo přes IM,“ konstatuje Arrington. Obzvláště rád má podle vlastních slov Skype, který mu díky video chatu dovoluje vytvořit atmosféru, jako by se svým kontaktem byl v jedné místnosti.

Zároveň tvrdí, že jako své zdroje nikdy nevyužívá lidi, kteří mu nejsou sympatičtí. „Hodně píšu o digitální hudbě. Nahrávací společnosti jsou známé svým působením na tisk. Já je nenávidím, vnímám je jako Darth Vadera. Žalují svoje zákazníky,“ popisuje. Mnohem lepší je prý mít jako zdroje lidi, kteří jsou zároveň vašimi přáteli. A podobně to má i vůči lidem z PR. S těmi se stýká co nejméně a má-li příležitost, raději si promluví se CEO nebo jiným vysoce postaveným člověkem z vedení.

Nepřátelům se nevyhnete

Už když TechCrunch začínal, pořádal jeho zakladatel firemní párty každý měsíc, což činí dodnes. Na tu první přišlo asi deset lidí, na druhou dvacet a na třetí už to bylo sto lidí. „Lidé z oblasti investic mi na zahradě kouřili trávu a pak usínali na mém gauči,“ vzpomíná Arrington na nevázané začátky.

Je tu ale i odvrácená strana úspěchu. Hodně lidí se rozlobí kvůli tomu, co o nich napíšete. Sám Arrington s tím má bohaté zkušenosti – poté, co mu v roce 2008 vyhrožovali smrtí, měl on i jeho rodina zaplacenou ochranku 24 hodin denně sedm dní v týdnu. Když si kvůli tomu dal měsíční pauzu od psaní, uvědomil si, že není tak nepostradatelný, jak si myslel. „Čtenost stoupala, všechno bylo v pohodě,“ přiznává. Zážitek ho přiměl k tomu, aby si najmul CEO a více pravomocí delegoval na ostatní lidi.

Zřejmě bylo na čase, během prvních čtyř let fungování TechCrunche Michael podle svých slov spal jen „když ztratil vědomí“, jinak pracoval. Stávalo se tak, že někdy spal přes den a jindy odpoledne, sociální kontakty ochabovaly a s nimi se pomalu vytrácel zdravý rozum. „Každý den teď vstávám přesně v devět hodin. Jedna z věcí, které po mě chce můj doktor, je regulovat svůj spánek. Upřímně, můj současný cíl je stíhat mezi prací více žít,“ říká dnes.

A pokud by vás to zajímalo, nejoblíbenější kniha Michaela Arringtona je Hlava 22 od Josepha Hellera.

Via BI, Inc.