Blog: Sociální idealismus a korporátní realismus

Mohl bych tento článek poskládat celý z citátů. „Nemám rád polemiky a vyhýbám se jim,“ mohl by třeba říci Michel Foucault. „Nakazím tě nemocí této doby,“ pohrozil by Friedrich Nietzsche (ano, v souvislosti s Foucaultem to zní krutě, ale Nietzsche už takový byl). „It’ll shake your windows and rattle your walls,“ přisadil by si Robert Zimmerman. „People have the power,“ gradovala by Patricia Smithová. Nakonec by všechny setřel Tom Yorke: Je to „fucked up“, tak co sakra blbnete?

Pro větší názornost předchozí myšlenky maličko rozvedu. Chtěl bych polemizovat, i když polemiky nemám rád. A chtěl bych polemizovat přesto, že jsem sám infikován nemocí doby, proti níž vystupuji a kterou nazývám sociálním idealismem. Jde o přehnanou víru v to, že lidé díky sociálním médiím získávají reálnou moc tváří v tvář korporacím.

V říjnu na pražském SMS o této víře krásně mluvil Igor Beuker. „Power to people“ říkal a svou představu o etice korporací v éře sociálních sítí shrnul do imperativu „Act like normal human beings“. V jeho slovech zazníval patos živený přesvědčením, které sdílí s mnohými dalšími sociálními nadšenci, že žijeme v době nikoli jen komunikační, ale spíš celospolečenské či kulturní (ehm…) revoluce.

Někteří publicisté na toto nové paradigma odkazují pojmem sociální inteligence. Jejími nositeli jsou primárně lidé, uživatelé sociálních sítí. Firmy se buď tomuto novému způsobu komunikace přizpůsobí, začnou ke spotřebitelům přistupovat lidsky, „socializují se“, anebo se jejich byznys zhroutí podobně jako autoritářské režimy v arabských zemích.

Ale co to vlastně je, ta sociální inteligence? Tenhle pojem známe z psychologie, v níž označuje určitou zralost či kompetenci v interpersonálních vztazích. Ale sociální inteligence v žargonu SMM znamená něco jiného. Jakmile ji vyloupneme z idealistické slupky, odkryje se její skrznaskrz instrumentální ráz. Není to změna mentality, změna paradigmatu, ale soubor nových prostředků, které mají lidé pro vzájemnou komunikaci k dispozici. Je to jen nástroj, nástroj skutečně revoluční, ale sám o sobě hodnotově zcela indiferentní.

Může být použit jakkoli. A může ho použít kdokoli: lidé, stejně jako korporace. Lidé proti korporacím, korporace proti lidem. Lidé si vydobudou své slevy, hry, snad i kvalitu, snad i odstoupení toho a toho manažera, toho či onoho úředníka. A korporace si zas vydobudou své cíle, tzn. své zisky. Mají na to svá PR oddělení, své monitoringy, své námezdné social media specialisty, své sítě placených ambasadorů.

Beukerův krásný příkaz „Act like normal human beings“ je vlastně zbytečný, on už dávno funguje v praxi. Korporace se chovají jako normální lidé. Jsou sobecké, hamižné, líné v přemýšlení, pilné ve mstění křivd. V této bellum omnium contra omnes jsou možná uživatelé sociálních sítí o krok napřed, ale korporace je brzy doženou a vrátí úder. Aby tomu bylo jinak, muselo by na obou stranách barikády být mnohem víc oné sociální inteligence ve smyslu zralosti a odpovědnosti. A právě ta lidstvu pořád nějak chybí.

 

Autorem článku je Pavel Šenkapoun, lama, asociál, kreativec a člověk, který celý život jen píše a píše a píše. Pracuje jako Senior Creative Copywriter ve společnosti Media Factory, kromě ní ho můžete najít například na LinkedIn.

Chcete se také podělit o svůj názor na sociální média nebo startupy? Napište nám na info@tyinternety.cz nebo se třeba zastavte u nás v domě U Božího oka.