Probdělé noci, průšvihy a úspěchy. V Podnikni to! mluvíme o všem, říká Jakub Tížek

Když chtěl začít podnikat, odrazovali ho. Právě proto založil svou první firmu. A pak druhou, a pak třetí. V pětadvaceti letech začal přednášet na univerzitách a podporovat studenty, aby šli za svými podnikatelskými sny. Bez Ph.D., s úsměvem a nadšením v očích.

Uběhly dva roky a projekt Podnikni to! frčí po celé České republice. Vítejte ve světě Jakuba Tížka.

Kubo, jak se dneska máš?

Skvěle. Právě jsem se vrátil z evropského finále startupů CERIecon ve Stuttgartu, kde jsem zasedal v komisi a kam jsem s sebou vzal absolventy Podnikni to! (PT!). Tři z nich se dostali do finále a projekt Life Saving Bracelet Svatopluka Blažeje, který vytvořil náramek sledující životní funkce, získal první místo. Byla to pecka.

To zní skvěle. Vypadá to, že se vám daří.

Od té doby, co jsem se začal PT! věnovat naplno, to šlape. Vzděláváme studenty na devíti univerzitách, pořádáme přednášky pro veřejnost a začínáme pracovat s komunitou. Jednou za dva měsíce pořádáme setkání pro mladé podnikavce z celé České republiky a zakládáme podnikatelské kluby při univerzitách. Protéká přes nás sto padesát projektů za semestr.

Jakub Tížek

Co na přednáškách a workshopech učíte?

Ukazujeme lidem, jak rozjet svůj první reálný projekt bez většího rizika i peněz. Podporujeme je v tom, aby při škole či při práci rozjeli projekt, který je baví. Aby mu zkusili věnovat trochu času, klidně i bez peněz, a potom se sami rozhodli, jestli je podnikání cesta pro ně. Naším cílem není udělat z každého podnikatele, ani lidem říkat, aby odešli ze školy nebo z práce. Chceme jim spíše představit možnost podnikání a nechat je rozhodnout se.

Jak postupujete, když k vám někdo přijde s nápadem na projekt?

Nástrojů je hodně, například učíme lidi chodit za zákazníky, kteří jim dají zpětnou vazbu. Buď jim řeknou, že je jejich nápad super a je potřeba ho jen trochu poupravit, nebo je to úplná blbost. Nazýváme to zabíjení miláčků. Na začátku si totiž všichni myslí, že jejich nápad je nejlepší na světě, sám jsem to měl stejně, ale my jim občas musíme ukázat, že to tak není. Během osmi týdnů se studenty projekt rozvíjíme a pokud mají zápal i snahu, dokážeme je na konci propojit například s investory a inkubátory.

Můžeš mi dát příklad nějakého úspěšného projektu?

Určitě. V jednom semestru za mnou přišel Al Allayarov a chtěl si otevřít v Brně dýmkárnu. Nevěděl, jestli je o dýmky zájem, ale byl to jeho sen. Když jsem mu řekl, že by na otevření podniku potřeboval stovky tisíc, navrhl, že by mohl dýmky aspoň rozvážet. Řekl jsem mu, ať si udělá průzkum v prvních třech barech a zjistí, jaká je situace. Majitelé barů mu řekli, že nic dovážet nemusí, že mu uvolní kousek v kuchyňce a když přivede hosty, bude to win-win pro obě strany. Na začátku pracoval zadarmo, ale když zjistil, že je o dýmky zájem, rozhodl se dýmkárnu založit. Společně s jedním parťákem založili Kabinet huličů, který je kousek od České.

Dream come true. Jaké další projekty máte za sebou?

Projektů je spousta, od úplně lokálních po světové. Například tým Bikedoo, kteří vytvořil elektronický pohon na invalidní vozíčky a vozíčkář si tak sám během dvaceti sekund přestaví svůj ruční vozíček v motorku, která to vytáhne na padesát kilometrů v hodině. Dále Vejce ve formě, projekt, který vytvořil speciální formy na vajíčka pro cateringové společnosti a o němž psali už i v Apetitu, rozvoz a distribuce vzdělávacích hraček do školek, vývoj měkkých van, motivační diáře, nábytek sestavený ze starých trámů na spálení – jsou toho stovky. A to mě právě na PT! baví. Je jedno, jestli jsi chemik, architekt, zahradník nebo zdravotní sestra. Podnikat se dá začít v každém oboru.

Pracujete jenom se studenty nebo s i jinými skupinami?

Pracujeme s lidmi různého věku. Na přednášky nám chodí středoškoláci, lidé mezi třiceti a pětatřiceti lety a také lidé z úřadu práce ve věku třicet až padesát let. V budoucnu chceme více pracovat se středoškoláky, dětmi z dětských domovů, doktorandy, maminkami na mateřské a lidmi z úřadu práce.

Brzy budou na vaše přednášky chodit všichni.  

To zase ne (smích). Jak říkám studentům, nejhorší je říct, že mou cílovou skupinou jsou všichni. Prioritou pro nás jsou a budou stále vysoké školy. Mladí lidé jsou naivní. Čím více naivity, tím více kreativity a energie. Časem člověk o naivitu přijde. Když mi bylo dvacet pět, šel jsem se zeptat na univerzitu, jestli bych tam mohl učit jako externista. Dnes bych tam nešel, protože bych si řekl, že bych musel mít doktorát.

Máš v sobě ve 27 letech ještě nějakou naivitu? Kam bys to třeba s PT! chtěl dotáhnout?

Já mám vizí (smích). Do dvou let bych chtěl PT! rozšířit na Slovensko a do Rakouska a zabývat se podnikavostí na evropské úrovni. Chci rozšířit PT! na více českých univerzit a najít lektory pro Prahu, Ostravu a jiná města. Mám v plánu napsat knihu o podnikavosti, ve které chci shrnout zkušenosti ze sedmi let podnikání a dvou a půl let let školení. Pak ji předám své učitelce z češtiny, která mi dávala pětky z diktátu.

Ta bude zírat! Kubo, je PT! tvoje jediná vize do budoucna?

Kdykoliv jsem něco zakládal (Fairlist, James Grant, PT!), tak to byla moje jediná vize. Fairlist nás nesmírně bavil, ale nevydělával. James začal rychle vydělávat, ale přestal nás bavit. PT! je firma, která mě baví a dokáže mi vydělat. Zatím má našlápnuto ze všech nejlépe. Když ti sem tam někdo řekne, že jsi mu změnila život, tak máš energii na několik týdnů. Pokud mi dokáže vydělávat dlouhodobě, uživí rodinu a bude mě takhle naplňovat, nemám důvod nic měnit.

Jak se ti podařilo skloubit v práci to, že ti vydělává a zároveň tě baví?  

Jsou dvě cesty. Buď se zamyslíš nad tím, co tě baví a budeš v tom hledat podnikatelskou možnost, nebo budeš hledat problémy lidí a ty se snažit vyřešit. Pro mě je podnikání řešení problému za peníze. Otázka je, jestli tě to bude bavit. Musíš přemýšlet, jaká jsi a proč děláš, co děláš. Já jsem pochopil, že mou vizí je rozvíjet okolí a pomáhat lidem růst.

Jak důležitý je pro tebe akcent na zábavu? Dnes se hodně vyzdvihuje to, že si člověk musí užívat život, práci, vztahy, ale život je chvílemi těžký. Když přijdou problémy, lidé raději odcházejí. Podnikání také není zrovna procházka růžovou zahradou.

Podnikání je pro mě svoboda, ale jsou s ním spojené i povinnosti. V PT! se snažíme ukazovat lidem realitu podnikání neboli probdělé noci, průšvihy, zklamání, ale i radosti a úspěchy. Na začátku podnikání ve Fairlistu jsem udělal jednu velkou chybu a chtěl jsem s tím seknout. Kdyby za mnou nepřišli kamarádi a neřekli mi, že je to normální, tak bych si myslel, že jsem špatný podnikatel a nemám na to. V tu chvíli jsem byl navíc slušný introvert, takže jsem si říkal, že ani podnikat nemůžu.

Nakonec jsi ale vytrval a stále podnikáš.

Ale nebylo to jen tak. Dříve jsem měl strach si jít i koupit párek v rohlíku, jak jsem se styděl. S těma mýma velkýma ušima jsem zrudl a říkal si, „Mmm… nevím, no.“ Dnes vyjednávám s CzechInvestem, Asociací podniků, Hospodářskou komorou, děkany, prorektory, inkubátory a moc mě to baví, protože tomu, co dělám, věřím a vím, že to má dopad. Možná jsem byl introvert, protože jsem dělal věci, které mě nebavily. Ale když pracuješ na svém projektu, najednou se otevřeš, mluvíš o něm s lidmi, nevadí ti pracovat o víkendech a občas zažít nějaký ten průšvih.

Jak mluvíš s lidmi o nejistotě spojené s podnikáním?

Lidé vnímají zaměstnání jako jistotu, ale pro mě je podnikání jistota. Když se začne všechno sypat, tak je to jen na mě. Lidé si představují, že podnikatel zkrachuje ze dne na den, ale to je fikce. Trvá to nějakou dobu, během které podnikatel firmu z problémů buď dostane, nebo ji položí. Podnikatelské riziko se dá celkem dobře řídit. Já například vím, že následující rok a půl máme zakázky. PT! by těžko mohlo skončit ze dne na den, takže jsem v určité jistotě. Mám kolem sebe silný brand, komunitu, kontakty a peníze.

Takže si myslíš, že v podnikání je více jistoty než v zaměstnání?

Na začátku je to nejistota, ale potom už ne. Na podnikání je velká nevýhoda, že nemá dno, a velká výhoda, že nemá strop. Všichni známe pojem podnikatelské riziko, ale o čem se moc nemluví, je zaměstnanecké riziko. Když se někdo ve Spojených státech rozhodne, že zruší určitou část firmy, nemůžeš s tím jako zaměstnanec nic udělat.

Máš pravdu, že o zaměstnaneckém riziku se příliš nemluví. Spíše se stále dokola omílají věci jako daně, měnící se zákony, administrace místo podpory podnikavosti.  

Souhlasím. Začátek podnikání není o IČO, daních, účtu a právu, ale o tom, že chceš něco tvořit. Nejprve je potřeba si podnikání vyzkoušet a až pak se rozhodnout, jestli jdu zakládat s.r.o. Kdybych věděl, že existuje daňové přiznání, tak bych snad ani podnikat nezačal (smích). Po tři čtvrtě roce jsem se dozvěděl, že něco takového existuje, a rychle jsem to musel dohánět s účetním.

To jsou ty krásné naivní začátky.

Přesně tak. Myslím si, že je potřeba v lidech podporovat podnikavost, ať už pracují sami na sebe nebo na někoho jiného. Chceme do České republiky přinést pojem intrapodnikání (intrapreneurship). Intrapodnikatelé jsou lidé, kteří jsou zaměstnaní ve firmě, ale mají velké kompetence, pracují na svých projektech a mohou využít svou kreativitu. Jednoduše řečeno není lepšího zaměstnance než podnikatele.

Otázka na tělo. Jaký je osobní život podnikatele?

Myslím si, že hezký. U mě se třeba hodně mixuje osobní a pracovní život. Když jsi mezi bandou lidí, kteří stále podnikají a rostou, tak tě to táhne dopředu. Takže si někdy musím poručit, abych nepracoval a dal si pohov.

Máš nějaké koníčky?

Dlouhou dobu jsem žádné neměl, ale začínám mít rád knihy o historii. Je to hrozná úleva, že už jsem si konečně našel a už nemusím řešit to, že nemám koníček (smích).

Diskuze k článku