Jan Sláma (FaceUp Technology): Nenech to být není o nahlašování šikany

Šikana patří k největším problémům na tuzemských školách a vlastně nejen tam. Problémy a situace, o kterých se těžko v reálném životě mluví, se vyskytují všude. Projekt Nenech to být nabízí bezpečný prostor pro komunikaci a diskuzi o těchto nelehkých tématech. Více nám prozradil Jan Sláma, CEO FaceUp Technology a jeden ze zakladatelů projektu.

Vytvořili jste platformu Nenech to být (NNTB), která je určená pro nahlašování šikany na školách a nově i na pracovištích, jak to vlastně funguje?

Na úvod bych rád vysvětlil, že NNTB není o nahlašování šikany. „Nahlásit něco“ je totiž u nás často vnímáno negativně. Nechceme, aby někdo měl dojem, že dělá něco špatného, jde o komunikaci. Pokud se bavíme o školách, tak jde zejména o případy, kdy se někdo necítí dobře a má problém, který je zapotřebí řešit. Snažíme se distancovat od toho, aby NNTB bylo vnímáno jako nahlašovací platforma. NTTB je online schránka důvěry, místo, kde mohou lidé upozornit a nenechat být něco, co by se mělo řešit. Druhá důležitá věc je, že šikanu řešíme pouze na školách. Ve firemním prostředí to funguje úplně jinak, nejde zde ani tak o šikanu.

Můžete to tedy uvést na pravou míru?

Ve školním prostředí jde o upozornění, že se něco děje. Toto upozornění předáváme pověřené osobě, což může být metodik prevence, školní psycholog, poradce nebo někdo další, kdo s tím může následně pracovat a komunikovat s odesílatelem. Odesláním upozornění to tedy nekončí, probíhá další komunikace skrze naši aplikaci a řešitel může s odesílatelem komunikovat. Je zapotřebí i fyzický kontakt, zjistit další podrobnosti, promluvit si s obětí, promluvit si s agresorem a dlouhodobě proti problému bojovat a monitorovat situaci ve třídě, sledovat, jak se tam vzájemné vztahy vyvíjejí. My, NNTB, jsme na samém počátku celého procesu. Problémem u šikany je totiž to, že sama oběť málokdy na šikanu upozorní, často kvůli obavám, že by se mohla situace zhoršit a také protože neví, na koho se obrátit. Obecně je také hodně složité přiznat si, že jste obětí šikany. Proto také cílíme na tu tzv. mlčící většinu. V reálném světě je ale i pro tyto lidi složité na něco upozornit, proto jim nabízíme prostředí, kde mohou bez obav sdělit, že se něco děje. To je tedy základní princip Nenech to být.

A jak to je tedy s firmami?

Ve firmách nefungujeme na bázi online schránky důvěry proti šikaně, ale jsme více komunikační platforma, která zaměstnancům umožňuje řešit cokoliv, o čem není jednoduché mluvit osobně. V každé firmě mohou nastat situace, se kterými zaměstnanci nesouhlasí nebo k nim mají výhrady, nelíbí se jim a neví s kým to řešit. Proto je pro ně důležité mít platformu, kde se mohou bez obav z reakce ostatních anonymně svěřit. Ve firmách tyto situace řeší k tomu pověření lidé, tím nejčastějším kontaktem je HR manažer, ale následně i další lidé v závislosti na povaze problému.

Šikana na školách je bohužel poměrně častá. Ale jak jste se dostali do firemního prostředí?

Zjišťujeme, že problémy jsou všude. Ve firmách nejde vyloženě o šikanu, ale v každé firmě, která má více zaměstnanců, se objevují témata, o kterých je složité mluvit osobně. K firmám jsme se dostali postupně, od spuštění první verze NNTB pro školy se na nás začalo obracet stále více lidí i firem, že by podobné řešení ocenili. Čím více jsme expandovali, tím častěji jsme se s touto potřebou setkávali. Na začátku jsme k tomu přistupovali stejně jako u školní verze, tedy online schránka důvěry pro lidi, kteří se setkali se šikanou na pracovišti. Brzy jsme zjistili, že šikana jako taková není ve firmách tím zásadním problémem. Na základě další komunikace a průzkumu mezi zaměstnanci i personalisty jsme zjistili, že jsou jiná témata, na která by bylo dobré se zaměřit a řešit je. Díky této zpětné vazbě jsme si uvědomili, že potenciálních problémů, které zaměstnanci řeší, je celá řada.

Jan Sláma, CEO FaceUp Technology, zakladatel Nenech to být

Jak vlastně fungujete vy jako firma?

Jsme společnost s ručením omezením, FaceUp Technology, máme nadační fond Nenech to být, takže kombinujeme komerční činnost s neziskovou činností, jelikož se věnujeme osvětě a prevenci. FaceUp Technology má pět spolumajitelů, z čehož jsou dva investoři, tři jsme spoluzakladatelé, jedním investorem je Jiří Hlavenka, druhým je společnost Scio. V současné době máme okolo 40 lidí včetně týmu v zahraničí, „core“ tým je v České republice a čítá asi desítku lidí. Působíme zejména v České republice, máme jednu pobočku v Brně a jednu v Praze, ale zastoupení máme různě po světě – nejvíce se snažíme rozjíždět v Mexiku, JAR, Švýcarsku, Polsku a v dalších státech, kde máme své country manažery.

To jste vyjmenoval rozmanité trhy, vnímáte mezi nimi velké rozdíly, nebo je šikana zkrátka všude stejná?

Neliší se fakt, že všude na světě jsou záležitosti, o kterých se nemluví snadno, lidi trápí a chtěli by je změnit. Problémy se mění, pro Českou republiku je třeba příznačná šikana na školách, kdy se bohužel řadíme v moderním světě a mezi evropskými státy k nejproblematičtějším, co se týká množství šikany na školách. Na druhou stranu, když přijdete do školy v JAR a zeptáte se ředitele školy, co tam je za největší problém, tak si otevře šuplík pracovního stolu a ten je narvaný pistolemi, které zabavil místním žákům, takže problémy se liší.

Dlouho jsme také řešili expanzi do USA, nakonec jsme se vydali jiným směrem, ale když jsme o americký trh usilovali, tak jsme se setkávali s tím, že zde děti často páchají sebevraždy. Zní to hrozně smutně, ale sebevraždy školáků jsou tam velice běžné. Což se zase u nás naštěstí prakticky neděje.

Takže expandujete do zahraničí, máte tým lidí – můžete říct, že se vám podařilo postavit prosperující byznys? Co stojí za vaším úspěchem?

Momentálně jsme stále závislí na investicích. Fungujeme něco přes tři roky a když jsme začínali, tak šlo o projekt, kterému jsme se věnovali při studiu, takže jako reálnému byznysu se tomu věnujeme velice krátce. Letos jsme plánovali obrat 6 milionů, pak přišel koronavirus, školy se zavřely, nyní se situace opakuje, proto nedokážu odhadnout, jak se bude vyvíjet situace a jaký dopad to bude mít na nás. V příštím roce bychom rádi přesáhli jednotky milionů v obratu, hlavně z důvodu rozšíření do firemního segmentu, který se aktuálně jeví značně ziskověji a výdělečněji než školy. Samozřejmě i ve firmách nám jde o sociální dopad, chceme s naší platformou pomáhat, což je v případě škol pořád priorita.

Před nějakou dobou jste na Creative Business Cup zaujali porotu coby nejkreativnější český startup, co to pro vás znamená?

Vítězství nás samozřejmě hrozně potěšilo, udělalo mi to radost z jednoho zásadního důvodu – bylo to vlastně poprvé, co jsme na nějaké soutěži prezentovali i naši platformu pro firmy. Do té doby jsme primárně prezentovali to, co děláme na školách, a Creative Business Cup byla první soutěž, na které jsme ukázali, že máme platformu, přes kterou mohou zaměstnanci řešit cokoliv, co je trápí. Myslím si, že tento přesah do firemního segmentu i to, že plánujeme další expanzi, udělalo na porotu fajn dojem. Pro mě bylo důležité, že byla oceněna naše kreativita, protože od mala jsem rád dělal věci jinak, snažil jsem se odlišit a s tím jsem vlastně nikdy nepřestal a přenesl jsem tento postoj i do firmy. Pochopil jsem, že právě toto porota vnímá jako kreativitu. Pomohlo mi to utvrdit se v tom, že náš přístup, snaha odlišovat se a nebát se dělat všechno jinak než ostatní, je fajn a má smysl.

Co plánujete dál, jaké máte ambice? Kam až se chcete „lišit“?

Chceme vybudovat opravdu velkou firmu, která kombinuje byznys i tzv. social impact. Podnikání se společenským dopadem se nyní velice hezky rozvíjí, ale málo startupů a firem, které mají sociální přesah, vytvoří skutečně globální společnost, která reálně dokáže fungovat. My bychom chtěli na jedné straně tvořit platformu s mezinárodním přesahem, která není závislá na investicích a dokáže se o sebe finančně postarat, ale zároveň bychom chtěli mít co největší dopad. Chceme působit mezinárodně, ideálně na všech kontinentech, což se nám momentálně s výjimkou Asie daří, chceme také působit ve všech segmentech, tedy nejen na školách a ve firmách, ale například i ve sportovních klubech a v případech domácího násilí a tak dále.

Co jsou největší překážky, kterým momentálně čelíte?

Momentálně jde zejména o koronavirus, v březnu to pro nás byl naprostý šok a reálně jsme vůbec netušili, co máme dělat. Ale i díky tomu jsme se dokázali posunout a začali jsme objevovat nové trhy, jako je třeba B2B. Uvědomili jsme si, že pokud chceme přežít, je potřeba se do firemního segmentu pustit naplno. Ze všech možných úhlů je koronavirus asi největší problém, se kterým jsme se za dobu své existence setkali. Více tím utrpěla naše nezisková část, jelikož se stoply veškeré dotace, sponzoring, dárci začali své prostředky směrovat jinam, řada rozjednaných partnerství skončila, jelikož spolupracujeme se vzdělávacími organizacemi, které začaly bankrotovat a obecně šikana se stala tématem, které všechny zajímalo asi nejméně. Samozřejmě z pochopitelných důvodů, pozornost se přesunula jinam.

Najdou se ale i jiné překážky – z vlastní zkušenosti můžu říct, že když začnete podnikat ve 12 letech, tak se setkáváte se spoustou problémů. FaceUp jsme zakládali v 17 letech, takže to už bylo o něco lepší, obchodní partneři už nás nebrali jako děti, ale stále to je překážka a v řadě lidí vzbuzuje nízký věk nedůvěru. V dnešní technologické době umějí ale i mladí lidé tvořit software, který je zabezpečený, kvalitní a funkční. Věkové předsudky jsou ale problém, se kterým jsme se už dokázali vypořádat, a dnes to vnímáme jako svou výhodu a přednost. Vlastně veškeré problémy, které přišly a přijdou, se snažíme vnímat jako příležitost.

Co pro vás bylo za tu dobu, po kterou se věnujete NNTB, nejpřínosnější? Využili jste nějaký mentoring, nebo jste se byli součástí nějakého startupového inkubátoru nebo akcelerátoru?

I v tomto ohledu jsme poměrně netypická firma. Žádný akcelerátor jsme nevyužili, ani moc mentoringové programy. Chápeme, že mít mentory a lidi, kteří mají zkušenosti, je nesmírně důležité, ale došli jsme k závěru, že bude lepší oslovit mentory napřímo než procházet mentoringové programy. Ti, které jsme oslovili, nám vyšli vstříc a hodně nám pomohli – ať už svou radou, nasměrováním, kontakty, zpětnou vazbou… Ale místo toho, abychom se hlásili do nějakého konkrétního programu, akcelerátoru, tak jsme si řekli, že oslovíme přímo ty, které jsme vnímali jako experty na danou oblast. Nejdůležitější v tomto ohledu pro nás byli pochopitelně naši investoři. Ale samozřejmě čas od času nějaké příležitosti, které jsou pro startupy, využíváme. Jako nejprospěšnější v tomto ohledu vnímám CzechInvest. S CzechInvestem spolupracujeme dlouhodobě, dvakrát jsme se s nimi dostali do zahraničí – byli jsme v Singapuru, v Dubaji. Když jsme byli v San Franciscu, tak nám také pomáhali a obecně – když cokoliv potřebujeme, tak víme, že se na CzechInvest můžeme obrátit a máme jistotu, že jejich snaha nám vyjít vstříc bude dobře myšlená a upřímná a toho si velmi ceníme.

Kdybyste měl něco poradit začínajícím startupistům, kteří mají super nápad a hledají investora, co by to bylo?

Ať se na mě obrátí, mám investiční fond a pokud má někdo super nápad, tak mi může napsat! :)  Ale vážně, obecně bych doporučil vytipovat si konkrétní lidi pro spolupráci a oslovit je napřímo. Je potřeba ale přijít už s nějakými podklady, super nápady má plno lidí, je potřeba je umět formulovat, aby bylo pochopitelné, o co jde. Pokud už má člověk vypracovaný byznys plán, startup pitch tak by se rozhodně neměl bát to poslat dál.

Diskuze k článku