Práce v digitálu: Od dvanácti let jsem místo hraček skládala počítače

Někdy lidi překvapí, když zjistí, jakou mám práci. Po absolvování fakulty informatiky na ČVUT jsem se stala počítačovou vývojářkou na plný úvazek. Už mi ani nepřijde, že pracuju v týmu jen se samými muži, protože na škole to bylo skoro stejné. Na ČVUT je celkově holek málo, a když už, tak je mnohem víc láká třeba architektura než počítače. Mě ale bavily už od dvanácti let. Jsem tak trochu atypická ženská, technický typ.

K počítačům mě přivedl taťka, který jich měl doma pořád hodně, protože je sestavoval a opravoval. Měla jsem je místo hraček. Skládali a zase rozkládali jsme je stále dokola. Samostatně jsem svůj první počítač složila asi ve dvanácti. S panenkami jsem si samozřejmě taky hrála, ale počítače mi připadaly zajímavější. Bylo to pro mě takové lego. Ale oproti barevným kostičkám z plastu mělo tohle ještě něco navíc.

Lepší než LEGO

Když počítač postavíte, tak něco umí. Když vidíte, že funguje, má z toho člověk o to větší radost. Komukoli, kdo se chce pustit do programování, anebo k němu vést své děti, doporučuji na nic netlačit. Myslím, že funguje, pokud si na to lidi přijdou sami, začne je to bavit. Je dobré jim dát prostor, přivést je k tomu. Já bych se do toho, myslím, taky nepustila, kdyby si to táta přál. Pomohl mi hlavně tím, že mě podporoval, když viděl, že mě to chytlo. Ale do ničeho mě nenutil.

Teď pracuji pro českou společnost Livesport, která do celého světa posílá rychlé sportovní zpravodajství. Každý měsíc naše weby navštíví přes 75 milionů sportovních fanoušků a naše mobilní aplikace mají už přes 40 miliónů stažení. Jsem v týmu vývojářů, který programuje důležitý nástroj pro správu databáze se sportovními výsledky. Ty musí chodit přesně, aby byl každý z mnoha milionů údajů přiřazen ke správnému zápasu, závodu či týmu a během pár vteřin doputoval na weby či do mobilních aplikací desítek milionů sportovních fanoušků v mnoha zemích světa.

Kolegové, od kterých se něco naučím

Občas se mě hlavně kamarádky ptají, jaké to je pracovat mezi samými muži vývojáři, ale to vlastně vůbec neřeším. Že jsem jediná žena v mužském kolektivu, nevnímám ani jako výhodu, ani jako nevýhodu. Prostě to tak je. Jsem na to zvyklá ze školy. Tam ti kluci viděli, že jsem to vše zvládala a školu dodělala, tak si řekli, že asi něco umím a brali mě. Stejně tak je to v Livesportu. Řešíme pracovní věci, jak napsat který kód. A když se chci bavit třeba o nových lodičkách, tak můžu zajít za kolegyněmi v administrativě. S tím bych totiž u programátorů moc nepochodila.

Baví mě, že když něco naprogramuju, tak pak hned vidím, že to funguje. Že to dělá to, co to dělat má. Samozřejmě naopak, když to nefunguje, tak je z toho člověk rozladěný, ale já si vždycky říkám: to půjde, to půjde…

Když jsem se na škole pustila do nějaké náročnější práce, tak jsem někdy programovala i tři dny a noci v kuse. V práci takové šichty naštěstí nemám. Když sem ráno přijdu, jsem ráda, že dělám přesně tohle. Nebudu tvrdit, že pak po osmi hodinách nejsem utahaná. Ale nemám ani pocit, že jsem v práci. Potřebuju dělat, co mě baví, a s lidmi, kteří jsou dobří, od kterých se můžu i něco naučit. To je pro mě důležitější než třeba jen samotné peníze.

V našem seriálu Práce v digitálu chceme dát prostor těm, kteří přinášejí do všech oblastí napojených na trh práce inovativní řešení, a také těm, kteří třeba svou práci snů teprve hledají. Jak by měl moderní trh práce vypadat podle vás?

Pokud se chcete do našeho seriálu zapojit, napište nám na adresu ondrej@tyinternety.cz. Věříme, že společně dokážeme předat cenné zkušenosti, inspirovat a posouvat se vstříc moderním a efektivním řešením.

Diskuze k článku