Jak si rozumí internet a zákony v diskuzích, při citování i jinde

Že uživatelé i podnikatelé mnohdy v zákonech týkajících se internetu plavou, to není asi žádné tajemství. Ostatně stejně je na tom i etika a není to zdaleka jen problém těch malých – vzpomeňme třeba na nedávnou do nebe volající trapnost při vykrucování Mafry kolem uvádění aktivních odkazů na zdroje zpráv (úplně v kostce třeba na tomto blogu), brandování převzatých videí z YouTube a podobně. A že si média vydala kodex Co se smí a nesmí při využívání obsahu na internetu je sice hezké a přečíst byste si ho jistě měli, jeho dodržování v praxi je už nicméně věc jiná…

Jak na semináři ukázal Jan Krabec (studující UC Berkeley School of Law, dlouhodobě se zabývá vztahy práva a internetu, zejména v kontextu M&A, ochrany duševního vlastnictví včetně obsahu a domén i provozu webových stránek a aplikací), přehled o právním rámci je ale důležitý hlavně proto, abychom se dokázali bránit před neoprávněnými nároky druhých a hájit vlastní práva při vydávání obsahu, marketingových akcích, obraně značky a tak dále. A s rostoucím významem internetu je tento rozhled také stále podstatnější pro správné pochopení nejrůznějších politických návrhů směřujících k regulaci světa online.

Moderování diskuzí jen na vlastní riziko

Jedním z prvních témat, které vyvolalo větší debatu, byla správa diskuzí, například pod články na zpravodajských serverech. Příkladem může být známá kauza firmy Prolux (věnoval se jí Marek Antoš), která se soudní cestou domáhala smazání komentářů, které považovala za poškození dobrého jména. Odvolací soud tehdy nakonec formuloval několik důležitých poznatků: kde není dobré jméno, není ani jeho porušení; i držitele dobrého jména je možné kritizovat; tvrzení musí být urážlivé a nepravdivé zároveň; sprostá slova nejsou sama o sobě závadná.

Krabec v této souvislosti připomněl, že žádný zákon nenařizuje vydavatelům diskuze jakkoliv moderovat či alespoň sledovat. To je důležité například za situace, kdy se na serveru objeví odkazy na nelegální obsah – pokud není jasně prokázáno, že o nich provozovatel věděl, nemá povinnost je promazávat. Zde vstupuje do hry i otázka zavedení závazných pravidel užívání webu, která se mohou ukázat jako dvousečná zbraň. Pokud totiž pravidla pro moderování komentářů zavedete, na jednu stranu tak můžete mazat bez obav ze žaloby kvůli omezování svobody projevu, zároveň ale pak lze předpokládat, že obsah aktivně sledujete, hrozba spoluviny za nelegální obsah roste a je třeba ho pečlivě čistit.

Možná vám připadá představa zmíněné žaloby pro porušení svobody projevu za bezdůvodné smazání komentáře z vašeho vlastního serveru absurdní, podle Krabce to ale z hlediska zákona není nemožné (některým diskutérům to ale raději neříkejte). Na druhou stranu, pravděpodobnost žaloby ze strany naštvané firmy za jeho nesmazání je mnohem vyšší, než u anonymního diskutéra, a je proto důležité jakoukoliv stížnost prověřit a posoudit. Až do případného soudního příkazu či prokazatelného zjištění protiprávnosti obsahu nicméně povinnost iniciativně odhalovat a mazat závadný obsah přímo neexistuje.

Není uživatel jako uživatel

Pokud jde o již zmíněné přebírání cizího obsahu, kromě ochrany duševního vlastnictví je ve hře v případě komerčních subjektů i možnost porušení pravidel hospodářské soutěže, zejména pokud někdo profituje z obsahu a práce konkurenta. I v případě urážlivých diskuzí jsou ostatně podle Krabcovy zkušenosti ve hře často firmy, mnohem častěji, než by se na první pohled zdálo. Běžný zákazník je totiž málokdy tak naštvaný, že začne na pověst některé společnosti útočit systematicky, promyšleně a dlouhodobě – většinou jde spíše o aktivity konkurence.

V rámci semináře byla věnována pozornost i několika zajímavým soudním sporům historie, které se podepsaly na tom, co je dnes v rámci internetu považováno za přijatelné. Už z 80. let pochází spor Sony a Universalu o to, zda výrobci nahrávacích zařízení neporušují práva vydavatelů a je legální pořizovat si nahrávky z televize pro svou potřebu. Sony pomohlo, že kromě ilegálního využití umožňovaly rekordéry i to legální, byť se tak v praxi dělo jen v menšině – princip později nazvaný jako „Sony safe-harbor“.

Tímto testem už ovšem neprošel spor o službu Grokster, následovníka Napsteru, neboť ilegální využití až příliš okatě propagovala jako hlavní účel a legální uplatnění bylo spíše náhodným vedlejším efektem. Podobně zajímavý je i spor Perfect 10 versus Amazon, který zahrnoval také Google, a podle něhož není porušením vlastnických práv použití náhledů z webů pro potřeby vyhledávání. Nebo spor Rescuecom versus Google týkající se využití chráněné značky coby klíčového slova pro potřeby cílení vyhledávací reklamy.

A mimochodem, pokud snad myslíte na to, že si u českých soudů vymůžete převod domény, která je až příliš blízká té vaší, rovnou na to zapomeňte. V poslední době totiž přestaly registraci domény považovat za vlastnictví v klasickém smyslu a podobné nároky proto odmítají. Navíc v právu existuje i cosi jako institut průměrného uživatele, který obecně není považován za hloupého, takže se předpokládá, že dokáže rozlišit i rozdíl jednoho písmene v názvu domény. Nicméně samozřejmě existují i jiné cesty náhrady (odstranění, kompenzace, …) a stále platí, že značku i doménu nejlépe zajistí ochranná známka či již zmíněná opatření proti nekalé konkurenci.

Zákon si hledá cestu

Zákony podle Krabce obecně příliš nereflektují fungování a potřeby internetu a současné snahy o regulaci s pomocí zákonů jako jsou SOPA, PIPA nebo ACTA tomu nijak nepomáhají. Společným zájmem by měla být podpora online trhu a jeho otevřenost, zatímco nejrůznější prosazované sankce, restrikce či odpojování uživatelů jdou přímo proti tomu. A nevyužívají se přitom nástroje, které již existují, jako například Creative Commons, vodoznak, metadata a další.

Ve Spojených státech, které obecně velice přejí například parodii a dalším nepřátelům úzkoprsé ochrany všeho, pro potřeby internetu a ochrany vlastnictví dobře funguje „fair use“ princip. Ten spočívá v tom, že je v každém případě posuzováno konkrétní použití značky či obsahu a jeho „férovost“. Zda k němu došlo s komerčním záměrem či například vzdělávacím, zda byl nějak dále transformován či jen derivován, v jakém množství, jaká je vůbec povaha díla a podobně. Díky tomu mohli například provozovatelé uskupení People Eating Tasty Animals uhájit svůj název před notoricky známou organizací na ochranu zvířat.

Také budoucnost českého internetu vypadá při pohledu na vcelku liberální uvažování zákonodárců i přes jisté excesy jako potenciální ostrov svobody, alespoň v teoretické rovině. Například aktuální strategie Digitální Česko 2.0 (shrnutí najdete třeba zde) počítá s tím, že pro oblast internetu budou přijímány jen zákony reálně vymahatelné a odpovídající jeho povaze, což by podle Krabce vyloučilo například právě vykonstruovaná opatření typu SOPA, PIPA a ACTA. Tak jen aby se dodržovala více než dosud… Mimo jiné se počítá s tím, že:

  • Česká republika bude garantovat, že nebude blokovat komukoliv přístup k internetu, případně přístup ke konkrétním internetovým stránkám nebo on-line službám.
  • Předsedkyně Legislativní rady vlády předloží úpravu Legislativních pravidel vlády tak, aby návrhy právních předpisů byly posuzovány i s ohledem na dopad na digitální ekonomiku.
  • MPO bude nadále na národní i mezinárodní úrovni podporovat, aby v otázkách správy internetu byly před případnými legislativními opatřeními upřednostněny principy samoregulace založené na konsensu zúčastněných subjektů.

Právo a pořádek

Základní opatření jsou vlastně vždy stejná – respektovat autora, správně citovat i parafrázovat a hlavně si vždy brát jen tolik, kolik je potřeba pro vlastní práci. I když je to pracné a nepohodlné. A pamatovat na to, že autorství se týká nejen textů, hudby či videa, ale potenciálně skoro čehokoliv – třeba webové stránky obsahující různé seznamy mohou být považovány za komplexní databáze taktéž chráněné zákonem, někdo totiž musel jejich obsah posbírat a roztřídit a je tedy třeba mít souhlas k jejich použití. Většinou se zkrátka stačí řídit zdravým rozumem. My se každopádně vynasnažíme nakousnutým legislativním tématům věnovat i nadále – podívejte se například na shrnutí Evropská komise jde do boje za naše data. Co má v plánu?