Hledání ztraceného grálu vášně a smyslu aneb vhled do duše zástupkyně generace Y

Jmenuji se Evelína. Je mi 26 let. Jsem představitelka generace Y. Chci práci, která mě bude bavit a bude mít smysl. Byla jsem odchována na hlášce Následuj svou vášeň. Všichni očekávají, že jim řeknu, že zbožňuji svoji práci a že vím, co v životě chci dokázat. Jenže občas, vlastně často nevím. A to se dnes nenosí.

Kam utekla vášeň?

Dalajláma v knize Etice pro nové milénium tvrdil, že co spojuje všechny lidi na světě, je touha vyhnout se utrpení a tudíž snaha prožít spokojený život. Práce je náš život. Trávíme v ní minimálně 8 hodin denně a s dojížděním to je pro mnohé až 10. Zakladatelé oxfordské neziskové organizace 80 000 hours dokonce zjistili, že průměrný člověk stráví za život v práci 80 000 hodin. Je to hrozivé číslo anebo možnost využít drahocenný čas pro něco většího? Záleží na úhlu pohledu a také na práci, kterou člověk vykonává.

V poslední době se hodně mluví o práci snů, což dokazuje křivka Google Ngramu Vieweru, která od 80. let strmě stoupá vzhůru. Celkově dochází k přechodu od vnímání práce jako nositele obživy k nositeli smyslu života. Práce snů je však často vnímána jako nedosažitelná meta nebo rozmařilost mladých, kteří kvůli ní střídají zaměstnání rok co rok. Generace rodičů by pragmaticky řekla: “Práce je práce, basta. Zatni zuby a makej.” Většina mladých se tímto argumentem nenechá odradit a stejně o poledních přestávkách a po kavárnách řeší, že chtějí dělat, co je baví a naplňuje.

Ve svém prvním zaměstnání v nadnárodní korporaci Accenture jsem každý den poslouchala, jak lidé nedělají to, co vystudovali, trápí se tím, a nevidí ve své práci smysl. Vytvořila jsem dotazník a sesbírala 100 osobních zpovědí lidí různých národností ve věku od 20 do 40 let. Výsledky průzkumu vydaly na celý samostatný článek (k nahlédnutí na blogu Pinklich pod názvem Žiješ pro životopis?), nicméně krátce zmíním pár čísel. Celkově 74 % lidí zná práci svých snů, ale dělá ji jen 17 %. Nejčastějšími důvody je nedostatek pracovních zkušeností, málo volných pozic v dané oblasti, pocit, že je pozdě měnit kariéru a potřeba investic pro rozjetí vlastního podnikání. Celkově jde najít souvislost mezi nedostatkem praktických zkušeností získaných během studia na univerzitě, nemožností sehnat práci snů kvůli nedostatku zkušeností a získáním jakékoliv práce jen pro získání zkušeností.

Překvapivý výsledek byl, že v dotazníku nakonec 76 % vyjádřilo spokojenost s vykonávanou prací, a to i přesto, že v práci mnoho úsměvů nerozdávali. Hláška Následuj svou vášeň doplněná o představu, že jedině tehdy bude člověk spokojený, je tedy zavádějící. Toho si mimo jiné všiml i známý americký pedagog a spisovatel Cal Newport, který ve své knize So Good They Can’t Ignore You razí úplně opačnou vizi. Navrhuje, aby člověk neupadl k sebehledačství, ale vydržel u toho, co dělá, stal se v tom mistrem a následně ve své práci našel zalíbení. Je to náročnější a méně atraktivní přístup, nicméně nabízející chvilku oddechu od neustálého dotazování se, co je práce mých snů a jestli ji už teď dělám.

Kam utekl smysl?

Kromě zábavy se v pracovní hantýrce čím dál více otřásá slovo smysl. Smysl je záludná věc. Od doby, co se Aristoteles zeptal, jak má člověk správně žít, se už dvacet čtyři století snažíme na tuto otázku odpovědět. Dříve nám k tomu pomáhalo náboženství, filozofie, věda a umění. Dnes se s ní potýkáme sami na soukromých frontách. Jaký smysl má moje práce? V současné době se můžeme projít po bazaru názorů a vybrat si, který se nám líbí.

Celkem radikálně na situaci nahlíží americký antropolog a anarchistický aktivista David Graeber, který se kromě své knihy Dluh proslavil i zajímavých pohledem na práci ve svém článku On the phenomenon of Bullshit jobs. Podle něj “bullshit job” představuje práci, o které člověk ví, že k ničemu není, ale dostává za ni dobře zaplaceno. A zatímco velká část lidí ji vykonává a cítí se frustrována absencí smyslu, další segment společnosti dělá smysluplnou ale málo placenou práci a zbytek lidí je nezaměstnaný. Lidé jsou zakotveni v pracovních pozicích jen proto, aby byli zakotveni v pracovních pozicích. Otázkou je, proč se stále neblížíme vizi ekonoma Keynese, který předpovídal patnáctihodinový pracovní týden na konci 20. století důsledkem pokroku vědy a technologií.

Pokud by si chtěl člověk ještě více zabědovat nad panujícím systémem, skvělý prostor poskytuje článek Your Lifestyle Has Already Been Designed od kanadského blogera Davida Caina. Ten se v něm pozastavuje nad fenoménem čtyřicetihodinového pracovního týdne. Popisuje, jak lidé mají tendenci rychle sklouznout ke krysímu závodu charakterizovanému mnoha hodina strávenými v práci a minimem volného času, který je kompenzovaný konzumem. Jak se dostat z kola ven vysvětluje fiinanční koučka Marcela Hrubošová.

Tyto dva články jsou nesmírně zajímavé, nicméně často vedou k vnitřní rezignaci nebo Sophiině volbě. Zůstat nebo odejít? Není od věci se zeptat, jestli lze najít smysl i ve zdánlivě vypadající bullshit job? Jeví se, že ano. Snaží se o to výše zmíněná organizace 80 000 hours. Jejich kariérní průvodce shrnující výsledky pětiletého výzkumu z Oxfordské univerzity na téma smysluplné práce je inspirující. Nenabízí totiž žádná jednoduchá řešení typu sekni se svou prací a jdi do nezisku, ale hledá originální řešení. Zkoumají například efektivitu jednotlivých pracovních pozic včetně pozitivních důsledků povolání jako jsou investiční bankéři a zakladatelé start-upů. Nejsou však jediní, kdo se zamýšlí nad tím, jak efektivněji trávit čas v práci a investovat vydělané peníze.

Vycházejí z koncepce efektivního altruismu, který na svět přinesl australský filozof Peter Singer. Ten ve svém slavném TED Talku vybízí lidi, aby nejenom byli altruističtí, ale aby věnovali svůj čas a peníze efektivním způsobem. Udává příklad jednoho mladíka, který spočítal, že by zachránil více lidských životů, kdyby věnoval peníze charitě Against Malaria Foundation než darováním své jedné ledviny. Celkem netradiční pohled, jak smýšlet nad časem a penězi. Možná že přece jenom lze zůstat u jakékoliv práce a přinášet užitek ostatním třeba i tím, že člověk daruje část peněz na efektivní charitu. 

Kde je najít?

Dobré vodítko poskytuje viceprezident LinkedInu Fred Kofman ve své knize Vědomý byznys, která je návodem, jak žít spokojený život v integritě s našimi hodnotami v práci i doma. Podle Kofmana lidé nemusejí opustit svět byznysu a hledat smysl v meditacích. Ba naopak mohou zodpovědným a tvůrčím přístupem ke kolegům, vedení a zákazníkům nacházet smysl tam, kde už nyní pracují. Je pravda, že ne každý může být filantrop a ne každý může v daný moment ve svém životě změnit práci. Ale každý může změnit svůj přístup k práci, kterou vykonává. Jak říkal Martin Luther King, pokud je člověk povolán k tomu, aby zametal ulice, měl by je zametat tak, jak Michelangelo kreslil, Beethoven skládal hudbu a Shakespeare psal poezii. Další inspirací je útlá knížka The Fred Faktor od Marka Sanborna o americkém pošťákovi, který svou excelentní službou a vstřícností zlepšoval na denní bázi lidem životy.

Mnohé světové špičky ze světa byznysu ukazují, že práce a podnikání není jenom o honbě za ziskem, ale je to hlavně služba ostatním lidem. Ať už je to Bill Gates, Mark Zuckerberg, Seth Godin nebo Gary Vaynerchuk, ti všichni promlouvají ke statisícům lidí denně a ukazují jim, že smysl práce je ve vztahu k ostatním lidem. Zdali se blýská na lepší časy nebo systém zůstává stále stejný je vlastně jedno, protože důležité je, jak se k tomu postaví každý jednotlivec. Záleží na nás, jestli se propadneme do Mariánského příkopu věčného sebezpytování a hledání zlatého grálu nebo realisticky pohlédneme na naši pracovní situaci a pokusíme se v ní ten grál najít.

Jmenuji se Evelína. Je mi 26 let. Jsem představitelka generace Y. Uvědomila jsem si několik věcí. Nejprve musím být připravená tvrdě pracovat, abych mohla být placená za to, co mě baví. Smysl vidím v tom, když moje práce přispívá ostatním lidem. Život je krásný, ale ne vždy mi podává do rukou růže. Občas, vlastně často před sebou mám mlhu a nevím. Ale je to v pořádku, protože c’est la vie. Jdu dál.

Diskuze k článku