Soukromí je přeceňované, všichni přece děláme to samé, říká růžová panda

panda

Považuješ se za názorového vůdce?

Ne.

Vážně ne?

Ne, nepovažuji, ale to je asi tou češtinou. Jsem si vědoma toho, že síla mého vlivu na sociálních sítích mě řadí do nějaké kolonky opinion lídra, což by v češtině byl onen názorový vůdce. Tohle spojení u mě ale evokuje představu někoho á la Hitler. V češtině to zkrátka zní děsně tvrdě. Takže za opinion lídra ano, ale v určité dost specifické sortě lidí. Jsem si vědoma, že něco jiného je opinion lídr Miloš Čermák, a něco jiného budeš na tom pomezí blogerky a člověka ze sociálních médií, což jsem já. Ta sekta lidí, které můžeš ovlivňovat, je prostě jiná…

A jaká je to skupina lidí?

V mém případě to jsou často mladé ženy a digitální hipsteři.

Já měla pocit, že na tebe na sociálních sítích reagují hlavně chlapi.

Ale to už je podle mě něco jiného. To, že někdo olajkuje nebo okomentuje tvou fotku, neznamená, že na něj máš nějaký vliv. To už podle mě není opinion lídr, ale zkrátka jen holka na Twitteru. To s tím nemá co dělat.

Jak vnímáš to, že svým doporučením můžeš ovlivnit poměrně velkou skupinu lidí?

Hlavně u knížek jsem si samozřejmě vědoma toho, že dost lidí dá na moje doporučení, protože je náš vkus a styl podobný. Nevím, ke kolika lidem se moje doporučení dostane, ale spousty reakcí většinou online vidím. Občas mi někdo napíše děkovný e-mail, nebo mi někde na kávě poděkuje za doporučení.

A kontaktují tě firmy, abys propagovala jejich produkty?

To se stává docela často. Když se mi to líbí, tak nemám žádný problém a strašně ráda vždycky podpořím dobrou věc, ale občas jsou ty firmy fakt oprsklé. České firmy podle mě často neví, jak s blogery a opinion lídry pracovat. Berou tě jako komunikační kanál, který za dárek napíše kladnou recenzi. Ti dobří blogeři si vybírají. Málokdo si ale stále dovolí napsat negativní recenzi na dárek, což je zbraň vlivu, kterou firmy využívají.

A udělala jsi to někdy? Napsala jsi špatnou recenzi na produkt, který jsi dostala zdarma, a za který jsi měla být někomu zavázaná?

Jednou jsem napsala ne úplně pozitivní recenzi na knížku. To jsme si s tím nakladatelstvím tenkrát museli vyříkávat, ale já si myslím, že si svůj názor obhájím. Nepřijmu věci, kterým nerozumím, ale pokud mi přijde způsob oslovení roztomilý a kreativní, tak o tom minimálně tweetnu. Občas mi ale přijde tohle uplácení tak okaté, že si připadám jako nájemná síla a urazí mě to.

Byl i takový projekt, u kterého tě oslovili vtipně a kreativně?

Hodně se mi líbilo, jak to udělal Philips. Poslali mi osobní dopis se zubním elektrickým kartáčkem a v tom dopise byla reakce na můj post na Pandě. Já jsem psala takový hate na elektronický knížky a psala jsem, že si myslím, že by se některé věci měly dělat vždycky ručně, a měly by být v té staré fyzické podobě. To znamená: číst papírové knížky, čistit si zuby ručně kartáčkem a masturbovat rukou a ne vibrátorem. A oni mi na tenhle starej článek, který někde vydolovali, napsali „…tak jsme četli, že si myslíš, že některý věci by se měly dělat jen manuálně a ne elektronicky, takže ti tady na vyzkoušení posíláme náš kartáček“. Napsali mi k tomu vážně vtipný dopis a to byla ta situace, kdy to bylo na hraně. Ten kartáček stál dost peněz, mohla jsem se jít se svým Curaproxem zahrabat.

Já jsem se u toho dopisu fakt zasmála a navíc si někdo dal tu práci, dohledal si informace a napsal to mně osobně. Dopis jsem tweetla. To se nakonec samozřejmě rozšířilo, protože všem to taky přišlo vtipné. Mám v holandské centrále Philipsu svojí kamarádku a ta mi okamžitě psala, že vidí něco od Philipsu na mém Facebooku a neumí si přeložit, co to vlastně je. Na centrále v Holandsku z toho byl docela poprask, takže se to vážně krásně rozšířilo.

A ty jsi zároveň nebyla nucená psát recenzi na něco, co nechceš.

Přesně tak. Občas z toho jde takhle vyklouznout, ale ty firmy ti musí dát materiál, abys z toho zvládla elegantně vybruslit. To je pak win-win situace. Hodně firem nerespektuje tvojí filozofii a nabízí ti produkty, které tě nezajímají. To, že firmy budou blogery stavět do kouta a nutit, rozhodně není správná cesta.

Poměrně dost blogerů už je vcelku komerčních. Co ti brání v tom se blogerstvím živit?

Asi pouze já sama. Nechci, aby Panda byla komerční blog. Na to nebyla vytvořená. Je to odkladiště mých myšlenek. Je to sranda věc, kterou si dělám ve volném čase. Budu na ní dávat jen věci, které chci podpořit a žádná reklama tam nepatří. Mohla by tam samozřejmě být, a já vím, že bych z toho mohla mít hezké peníze. Vím, že tam můžu dávat spoustu produktů, ale o tom to podle mě není. Panda má úplně jiný smysl.

A nemá vliv i důvěra lidí, kteří Pandu čtou?

To jde ruku v ruce. Oni souzní s mojí filosofií, že ne všechno se dá koupit za prachy, a lidi by na sebe měli být hodný. A podle mě nejde o tomhle psát a potom tam cpát recenzi na skleničky. Ta jednota tam není. Možná proto vidím, že zpětná vazba na věci, který tam dám, je daleko vyšší, než kdyby tam každý den vycházela jiná recenze. Strašně tyhle blogery obdivuju, že tu důvěryhodnost dokáží udržet, i když tam každý den recenzují jinou rtěnku. Já to neumím.

Jsi vážně taková optimistka, jako to vypadá na tvém blogu? Na všech fotkách se usmíváš.

Já si myslím, že sociální sítě nejsou na to, aby se tam fňukalo. Jsem pozitivní člověk, ale neřekla bych, že jsem sluníčková. Nejsem odraz toho, jak vystupuji na sociálních sítích. To, co na sociální sítě dáváš, by vždycky mělo mít smysl. Mělo by to být informačně hodnotné, nebo by tě to mělo pobavit. I něco nepříjemného jde nacpat do vtipného tweetu, který lidem něco dá. Takové statusy jako „Proč zase JÁ :-( !“ – co to jako je? Já tohle nedělám a možná proto mají lidi pocit, že jsem sluníčková. Jsem pro ně takový ten hipísák z čajovny, pořád vysmátá a s hrozně pohodovým životem. Tak to ve skutečnosti samozřejmě není. Já si jen myslím, že by se lidi na sebe měli usmívat. To nic nestojí. Kolikrát si tam ty úsměvy házím jen proto, že když mi není dobře, tak si najedu na ten hashtag, vidím ty ostatní usmívající se lidi a zvedne mi to náladu.

Takže jsi nikdy nepublikovala nic vyloženě negativního?

Jednou jsem blogovala o potratu. A bylo zajímavé vidět vlnu reakcí lidí, kteří na takový těžký smutný téma nejsou zvyklí. Navíc nejsou zvyklí na takovou míru intimity. Ty reakce bylo strašně zajímavé pozorovat, moje cílovka se to snažila dost těžce schroupat. Byl to také první text, na který jsem se dopředu rozhodla nereagovat.

Na sociálních sítích máš hodně obdivovatelů. Neleze to někdy do soukromí?

Jsem zvyklá žít veřejně. Lidi tě poznávají na různých akcích a znají detaily z tvého soukromého života. Navíc tam pořád chodí stejná kasta lidí, kteří se navzájem velmi dobře znají. To jsou lidi z Hubu, pražští freelanceři a vůbec úzká skupina lidí pohybujících se okolo social media. Mně nevadí, že lidi, které já neznám, znají jméno mého psa. Ten vztah je sice dost jednostranný, ale nevidím v tom problém. Soukromí je podle mě strašně přeceňované, protože děláme všichni to samé.

Nedávno jsi na Instagram dávala svojí fotku v podprsence. Je tohle důkaz toho, že soukromí je přeceňované?

Mě baví dělat svět hezčí, a jestli to znamená udělat hezkou fotku, ať už sebe, nebo svých přátel, ať oblečenou, nebo nahou, tak ať. Jestli cena za to je, že je to pro pár lidí materiál k jinému přemýšlení, tak je to podle mě pořád v pořádku. Záleží také, kam tu fotku umístíš. Takovou bych si třeba nedovolila dát na Facebook.

Ale i na Instagramu tě sleduje nějakých 4500 lidí.

Ano, ale i přesto nemá takovou sílu jako Facebook. Je to taková roztomilá podřadná síť.

Instagram je pro tebe podřadná síť?

Druhotná. V mém případě určitě nemá takovou sílu jako ty ostatní. Facebook a Twitter jsou daleko silnější. Lidi tam hledají jiné informace. Na Instagramu se chtějí vizuálně potěšit, což je případ téhle fotky. Na Facebooku by se to řešilo v komentářích, na Twitteru by to vzbudilo slintací komentáře. Je to takhle pěkně rozdělený a já vím, co si kam můžu dovolit dát.

Jak ses vlastně dostala do sféry sociálních médií? To jsi přece nestudovala.

Ne, vůbec, to ani nešlo tenkrát studovat. Měla jsem vlastní firmu, kde jsem po dvou letech zjistila, že to, co mi jde úplně nejlíp, je psaní a sociální média, a že to ostatní – jako vystavování faktur, obchodování, starání se o klienty a chození na byznys schůzky – mi brutálně nejde. Dva roky mi trvalo si přiznat, že nejsem člověk, který by zvládl vést vlastní firmu, a že bych se měla věnovat tomu, v čem jsem dobrá. Takže jsem to překlopila a začala se tomu věnovat jako freelancer. Nastoupila jsem do Martinusu, což je internetové knihkupectví, kde mimochodem stále dělám. Pak jsem se vrhla i na volnou nohu, dělala pro víc klientů najednou a vlastně jsem zjistila, že to jde.

A pracovala jsi na sociálních sítích metodou pokus-omyl, nebo jsi četla zahraniční články? Jak to probíhalo? Nedávno jsi například mluvila o instagramových kampaních. Jak jsi s nimi začínala?

Já sociální sítě dělám tak, jako bych si je dělala sama pro sebe. Naučila jsem se pravidla, jak to všechno reálně funguje, co se s tím dá vše dělat. Čtu na to téma knihy a zahraniční blogy. No a potom už je to na tobě. Co do toho ze sebe zvládneš vložit a jak jsi kreativní. Já si ty sítě vytvářím podle toho, co by bavilo mě. A tenhle přístup tak nějak funguje.